Oldřich Blažíček (1887-1953) vstupuje na malířskou scénu počátkem druhého desetiletí 20. století po studiích na pražské Akademii. Obstát v tak silné malířské konkurenci, jaká byla v Blažíčkově generaci, jistě nebylo snadné. Jeho vrstevníky byli nejen spolužáci J. Čapek, J. Lada, J. Zrzavý, ale také E. Filla, B. Kubišta, V. Špála, J. Váchal a další. Mladý malíř byl poután rodným Horáckem, které opětovně zpodoboval v proměnlivém přírodním rytmu, nejčastěji v období zimy a předjaří. Postupem času se zářivé barvy jeho krajin s vysokými horizonty tlumí a obrazy nabývají na vnitřním patosu. Současně obracel svůj zájem k malbě chrámových interiérů, jež se stala jeho specifickým a bezkonkurenčním oborem. Obrazy architektonických interiérů vyžadovaly značné poučení z dějin umění a architektury, aby mohl skloubit vlastní výtvarný pohled s realitou.