Charlotta, jejíž rodiče odešli na počátku dvacátého století z Francie na Sibiř, vypráví svým vnukům o dramatických peripetiích svého života a o staré vlasti. Seznamuje je tak nejen s dějinami, které jejíma očima vypadají jinak, než oficiální poststalinský výklad šedesátých let Aljošova dětství, ale především s francouzštinou, jazykem, který před Aljošou otevírá zcela nové dimenze pohledu na svět kolem něj. Zároveň jej jeho dvojjazyčnost jistým způsobem vyčleňuje z kolektivu jeho sovětských vrstevníků. Na pozadí babiččnina nutně tragického, ale velmi citlivě, hluboce prožitě líčeného příběhu se odehrává zrání budoucího spisovatele, jeho váhání mezi dvojí jazykovou příslušností až k rozuzlení ve francouzském exilu po pádu železné opony.